Českou mediální diskuzi právem rozvířilo velkohubé prohlášení poslance Grebeníčka o J. Palachovi. Předhazuje J. Palachovi, v co věřil, v co nevěřil a v co doufal a vyvozuje tak i jeho bezpodmínečnou podporu „reformní“ KSČ a jejím představitelům.
Prý Jan Palach (stejně jako tehdy i naše národy) věřil v reformisty… – a komu a čemu jinému měli tedy tehdy lidé věřit? Věřili odvlečeným a jako zázrakem se navrátivším představitelům, nevěděli nic o o detailech moskevských protokolů, o pendrekových zákonech přijatých těmi slibujícími a volajícími „buďte s námi, jsme s vámi“, se Sašou Dubčekem na pozici předsedy tehdejšího parlamentu.
Jan Palach protestoval proti okupaci, proti přítomnosti cizích vojsk na našem území a proti šíření tiskoviny „Zprávy“ – hlásné trouby okupantů.
Dle poslance Grebeníčka tímto vyjadřoval svůj postoj a podporu reformním komunistům.
A jak s touto důvěrou a smrtí stvrzeným závazkem naložili „reformní komunisté“? Dubček schválil pendrekové zákony v pozici šéfa parlamentu – tyto zákonne úpravy byly užity například při pacifikaci protestů v srpnu 1969, kdy rozhánění a „gumoléčbu“ zvládly naše kádry (SNB, STB, Lidové Milice, armáda) samy, bez pomoci bratrů „zachvatčikov“.
Komunisté si tak vážili Palachovy podpory, že mu ani po smrti nedali klid, v noci jej vyhrabali jak psa z hrobu a převezli do Všetat.
Tak si vážili jeho podpory, že při výročí srpna či jeho smrti neumožnili lidem ani vystoupit z vlaku, zajít na hřbitov, položit květinu na hrob. Tak si vážili jeho podpory, že jakoukoliv zmínku o něm a dalších živých pochodních se snažili zamlčovat, pravdu překrucovat, hrdinné oběti ostouzet a zlehčovat.
G. Husák, zvaný též mužem Ledna se otočil na obrtlíku a stvořil režim, kde souhlas s pobytem vojsk byl kruciální a ve všech kádrových spisech od kolébky po rakev vláčený bod, střed to normalizačního vesmíru – najděme si znova textace tehdejších dotazníků, tam to všechno je!
„Zprávy“ – splašky okupantů arciť již nemusely dál být šířeny stanicí Vltava, ani kolportovány Sovětskou armádou, jejich dikci a optiku převzala normalizovaná média i tehdejší ČTK.
Moc mě mrzí, že na tyto skutečnosti pan poslanec nevzpomněl, možná je nezmínil jen z nedostatku času…
Stejně tak mne mrzí, dělá-li se z Palacha a z jeho oběti „pouhý“ antikomunistický akt směřující ve své podstatě k obhajobě trhu bez přívlastků, Jan Palach zcela jistě nebyl „tržní komsomolec“ a mohl-li by, jistě by svým nynějším „apologetům a vysvětlovačům“ něco od plic řekl.
Moc mne mrzí, že ve světle „pravo-levé“ debaty se vytrácí meritum věci. Palach nezemřel za pravici či levici, zemřel proto, že nechtěl, aby po nadějném svém vzedmutí národ podlehl letargii, aby přestal bojovat a hájit svou nedávno nabytou svobodu. Svobodu ducha, jehož se nepodařilo rozjezdit pásy „spojeneckých“ tanků. Palachova oběť měla stvrdit náš závazek, že ve snažení o svobodu a důstojnost národního bytí nepřestaneme usilovat. Dostáli jsme tomuto odkazu a závazku se ctí?